Typickým jevem při intoxikaci dusivými látkami je vznik plicního edému způsobeného narušením buněčných membrán alveolů a plicních kapilár, v jehož důsledku se zvýší jejich permeabilita, což má za následek hromadění plasmatické tekutiny v alveolách. Vlastní podstatou interakce dusivých látek na subcelulární a molekulární úrovni je ovlivnění metabolických procesů s postupným vyčerpáním zásob buněčné energie spojeným s intracelulární kumulací vody a poškozením buněčných membrán.

Toxický plicní edém se tvoří až po více hodinách (někdy i za dobu delší než 24 hodin). Příčinou úmrtí je absence kyslíku v životně důležitých orgánech. V průběhu doby latence se většinou neprojevují příznaky, které by ukazovaly na intoxikaci, a v této době je zasažený schopný činnosti. Po době latence nastupuje silné dráždění ke kašli, krátký dech a cyanotické zbarvení v obličeji a na rtech. Při tělesné námaze se rychle rozvíjí plicní edém. V pokročilém stádiu akutní otravy vede vznik plicního edému k projevům dechové nedostatečnosti a pocitům bolesti v hrudi. Dochází až ke čtyřnásobnému zrychlení tepové frekvence, postižený lapá po vzduchu a vykašlává zpěněnou bílou kapalinu zbarvenou do růžova krví z porušené plicní tkáně. K úmrtí dojde většinou během jednoho dne.

Vzhledem k plícnímu edému znamená každá fyzická činnost riziko trvalého poškození plicní tkáně. Zásadou první pomoci je proto vedle zcela obecných zásad (tj. nasazení ochranné masky a opuštění kontaminovaného prostředí) naprostý klid postiženého. Dalším úkolem je přísun kyslíku k překonání bariéry tvořené edémem. Zásady první laické pomoci při zasažení dusivými látkami lze shrnout do tří TTT (teplo, tekutiny, transport).  Základem první lékařské pomoci je oxygenoterapie s podáváním látek, snižujících povrchové napětí.