Jako terorismus jsou chápány akty takřka vždy násilné, nepředvídatelné, obvykle zaměřené na civilisty, vedoucí k vytvoření atmosféry strachu za účelem dosažení politických cílů. Teroristické metody používají nejen extrémně politicky vyhrocení jedinci nebo skupiny (mluvíme o ultrapravicových či ultralevicových), ale mnohdy mají pozadí náboženské, národnostně vymezené či revolucionářské.

Terorismus není fenomén XXI. století ani konce XX. století. Jeho kořeny jsou daleko hlubší, v podobě odpovídající tehdejší době bychom mohli najít teroristické činy již ve starověku. Příkladem mohou být například vzpoury otroků v Římské říši nebo některé vzpoury ve staré Číně. A možná i známé dobytí Troje (1184 př. n. letopočtem).

Irský terorismus představuje první městské teroristické hnutí se širokou škálou projevů. Byl motivován bojem o nezávislost zaměřeným proti „vnitřnímu kolonialismu“ ekonomického typu, jehož bylo Irsko obětí, a jeho kořeny sahají až do 16. století. Integrace bojovníků a obyvatelstva byla úplná a solidární. Nejvýznamnějším prvkem irského terorismu bylo jeho vítězství. Anglie musela ustoupit především proto, že řadové irské obyvatelstvo podporovalo odpor s nadšením.

Na konci XIX. a na začátku XX. století se různé formy terorismu nejvíce vyskytují na Balkáně jako součást boje za získání samostatnosti. Nejvýznamnější byla „Vnitřní makedonská revoluční organizace (VRMO)“, která vznikla v roce 1893 jako tajné hnutí proklamující ideály demokratického typu. Cílem bylo vyvolat ozbrojené povstání, které se mělo proměnit v partyzánskou válku. Po pětileté přípravě byla roku 1903 vyhozena do povětří francouzská loď naložená zbraněmi pro Turky, zapáleny plynovody a ve veřejných prostorách navštěvovaných lidmi ze Západu vybuchovaly bomby. Jelikož teroristické akce nepřinesly očekávaný efekt, byla zvolena jiná cesta - ozbrojené lidové povstání, které bylo v srpnu 1903 zahájeno útokem na tureckou posádku v Albánii.

Za určitou formu terorismu lze považovat i aktivitu srbské organizace „Černá ruka“, oficiálně „Sjednocení nebo smrt“, která byla založena v roce 1911, a která vstoupila do historie našeho národa především atentátem na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d´Este 28. června 1914. Atentátem, který lze právem považovat za spouštěcí mechanizmus I. světové války.

XX. století, které je charakterizováno obrovským nárůstem letecké dopravy, a tím možností rychlého přesunu lidí i techniky mezi kontinenty, zaznamenává nárůst nebezpečí terorismu kdekoliv na zeměkouli. Ani začátek XXI. století není výjimkou.

Terorismus má řadu definic a používaní tohoto pojmu je tudíž v mnoha případech velice kontroverzní. Pojem terorismus byl poprvé použit během Velké francouzské revoluce pro popis metod používaných vládou vůči jejím nepřátelům.

Schmidt a Jongman (15) provedli v roce 1988 výzkum mezi odborníky na terorismus a zjistili, že existuje nejméně 109 definic terorismu. Středa s Matouškem o 14 let později již uvádí číslo 120. Žádná z těchto definic přitom není považována za definitivní.

Janošec (8) uvádí definici terorismu, navrženou akademickou a vědeckou komunitou, v následujícím znění: „Terorismus je metoda vzbuzování strachu prostřednictvím opakovaných násilných aktů, vykonávaných tajnými nebo polotajnými jednotlivci, skupinami či státními orgány z idiosynkratických, kriminálních nebo politických důvodů, přičemž na rozdíl od atentátů nejsou přímé oběti násilí pravým terčem teroru. Okamžité lidské oběti násilných aktů jsou obvykle buď vybrány náhodně (příležitostné terče) z cílové veřejnosti, nebo záměrně (reprezentativní neboli symbolický terč) a slouží k předání zprávy. Komunikační procesy mezi teroristy (organizací), (ohroženou) obětí a hlavním terčem, založené na násilí a šíření strachu, jsou využívány k manipulaci hlavního terče (veřejnosti) tím, že se z nich stávají terče teroru, požadavků nebo upoutání pozornosti v závislosti na tom, zda jde o zastrašování, násilné donucování nebo šíření propagandy“. Protože tato definice není vhodná pro využití ve státní správě, legislativě a politice přetrvává snaha najít stručnější vyjádření pojmu terorismus. Britská vláda byla jednou z prvních, které se pokusily sestavit zákonnou definici, jejímž účelem bylo odlišit teroristický akt od kriminálního činu. V roce 1974 dospěla vláda Spojeného království k následujícímu závěru: „Pro účely zákona se terorismem rozumí použití násilí pro politické cíle a zahrnuje jakékoliv využití násilí pro zastrašení veřejnosti nebo některé její části.“ Britská definice je široká a lze ji interpretovat tak, že zahrnuje nejen prostředky konvenční války, ale i omezené jaderné údery (8).

Naproti tomu evropská definice „Trevi“ z roku 1975 byla sice vytvořena na základech britské definice, ale s výjimkou válečných situací. Podle ní „terorismus je definován jako použití násilí nebo vyhrožování použitím násilí soudržnou skupinou násilnických osob (nikoli vojáků za války) za účelem dosažení politických zisků“ (8).

Vláda Spojených států nikdy nevydala formální definici terorismu, ale některé vládní agentury předložily vlastní neoficiální verze. Jednou z prvních byla ústřední výzvědná služba (CIA), která v roce 1976 zveřejnila následující definici: „Hrozba násilím nebo přímé použití násilí k politickým účelům, pokud (1) je taková akce zaměřena k ovlivnění přístupu a chování cílové skupiny, jež je širší než okamžité oběti, a (2) jestliže působení takové skupiny přesahuje hranice národních států (například národnost nebo vztahy do zahraničí příslušníků skupiny, sídlo nebo sídla skupiny, identita institucionálních nebo lidských obětí, vyhlašované cíle nebo mechanizmy jejich uskutečňování)“ (8).

V průběhu let se původní definice CIA měnila a to jak samotnou složkou, tak armádními kruhy, FBI či ministerstvem zahraničních věcí, které navrhlo definici terorismu následovně: „Předem připravené, politicky motivované násilí, prováděné nadnárodními tajnými agenty či organizacemi na nebojujících terčích, s obvyklým cílem ovlivnit veřejnost“ (8).

Americké ministerstvo zahraničí rozšířilo definici, na základě připomínek armádních kruhů o termíny „nebojující osoby“ a na „vojenský personál, který je právě neozbrojen nebo mimo službu“. Za teroristické útoky považuje ve stejném duchu také „napadání vojenských zařízení nebo ozbrojeného vojenského personálu, pokud není v místě jeho působení vyhlášen válečný stav“, jako se to stalo při pumových atentátech na americké základny v Evropě, na Filipínách a jinde (2).

Vysoký počet verzí definice terorismu jasně dokumentuje, že oficiální pojetí se mění podle okolností. Je však třeba zdůraznit, že všechny zavedené definice mají zřejmý společný základ, který neopouští rámec násilného aktu k dosažení politických cílů.

Podobně jako u pojmu terorismus není shoda ani u označení „jaderný, radiologický, chemický a biologický terorismus”. V zahraniční literatuře se objevují rozdílné pojmy, označujícími tento druh terorismu. Převládá označení „WMD terrorism” (terorismus s použitím zbraní hromadného ničení) nebo „ABC terrorism” (terorismus s použitím jaderných, chemických a biologických zbraní). Tyto pojmy však nejsou zcela totožné. Zatímco zbraně hromadného ničení jsou definovány jako zbraně schopné vyvolat hromadné ztráty, jednotlivé druhy těchto zbraní (jaderné, radiologické, chemické a biologické zbraně) se ve značné míře odlišují v letálních vlastnostech, destruktivní síle, realizovatelnosti ochrany a obrany a jejich potenciálních úkolech.

Vedle chemických, biologických, jaderných a radiologických zbraní cíleně vyvinutých pro účely ozbrojeného zápasu, existují teroristické metody a prostředky, které mají uvedený charakter, a přitom nevyužívají žádných zbraní a zbraňových systémů. Zdrojem jsou toxické a radiologické materiály produkované průmyslem. Bakteriologické materiály se získávají v mírových laboratořích nebo z nebezpečných materiálů, které se šíří cílenými údery na mírové infrastruktury. Proto Středa, Matoušek i Brzybohatý (5, 12, 16) považují za správnější používat pojem ”ABC terrorism”.

V současné době dochází k rychlým změnám kvality terorismu. Dochází k posunu od klasického (konvenčního) terorismu, který charakterizuje používání konvenčních prostředků a metod (atentáty, únosy, držení rukojmí, žhářství atd.) k novým formám, jejichž nebezpečnost je řádově vyšší. Vysoká úroveň hrozby terorismu je mimo jiné dána i možností zneužití kvalitativně nových prostředků a zbraní. V této souvislosti je proto současná nastupující etapa terorismu často nazývána stádiem superterorismu. Brzybohatý a Středa s Matouškem (3, 4, 5, 16) se přiklonili k pojmenování nového terorismu v souladu s některými dalšími odborníky a uvádí pojem „ultraterorismus”. Ten je mnohem nebezpečnější, než byly únosy a pumové atentáty, charakteristické pro terorismus minulých let.

Pro úplné vymezení obsahu pojmu ultraterorismus je nezbytné analyzovat především možné zdroje tohoto typu terorismu a motivace teroristických skupin, které se na tento typ terorismu orientují. Pojetí obsahu ultraterorismu ovlivňují i další faktory, např. rozvoj informačních systémů, vědecký a technologický pokrok (8).