Přijetím ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, bylo zahájeno budování legislativního prostředí pro uplatnění se tzv. krizového managementu jak na nejvyšší úrovni zajišťování bezpečnosti (ve smyslu jednotně chápané vnější a vnitřní bezpečnosti v pojetí nevojenských a vojenských krizových situací) České republiky, tak zejména v rámci působnosti jednotlivých rezortů. Klíčovým se stalo ustanovení čl. 3, odst. 2 uvedeného zákona, který upravuje, že státní orgány jsou povinny se podílet na zajišťování bezpečnosti České republiky.

Tím byla rozšířena působnost všech orgánů státní správy, a pro úroveň ústředních orgánů ve smyslu § 22 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní, dostává požadavek tohoto zákona, podle kterého všechna ministerstva zkoumají společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzují dosahované výsledky, činí opatření k řešení aktuálních otázek a zpracovávají koncepce rozvoje svěřených odvětví, zcela novou dimenzi, nasměrovanou do oblasti jejich krizové připravenosti.