Krizové plánování je především nástrojem přípravy na předvídatelné krizové situace.

Proces krizového řízení a plánování je zajišťován pomocí pracovních orgánů, kterými jsou v zásadě:

• bezpečnostní rady provádějí analýzu hrozících rizik a stavu připravenosti a rozhodují o opatřeních k realizaci preventivních opatření. Jejich doporučení sledují zajištění připravenosti na hrozící nebezpečí a to především na úseku prevence vzniku krizí;
• krizové štáby pro řešení konkrétních krizových situací v reálném čase. Doporučení krizového štábu směřují ke zvládnutí situace za pomoci předem připravených postupů a nástrojů.

Civilní nouzové plánování je v terminologickém slovníku pro české prostředí definováno jako proces plánování opatření k zajištění ochrany vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku, ochrany obyvatelstva, ochrany ekonomiky, trvalé funkčnosti státní správy, přijatelné úrovně společenské a hospodářské činnosti státu a obyvatelstva. Nedílnou součástí je koordinace požadavků na civilní zdroje, které jsou nezbytné pro zajištění bezpečnosti ČR.

Na tomto místě je třeba konstatovat, že civilní nouzové plánování je nedílnou součástí systému obranného plánování NATO s historií sahající do počátků vzniku Aliance a v dnešní podobě do období vyhodnocování důsledků kubánské krize. Vrcholným orgánem civilního nouzového plánování v rámci NATO je Hlavní výbor pro civilní nouzové plánování (SCEPS – Senior Civil Emergency Planning Commitee).

Základní cíle civilního nouzového plánování v NATO jsou dnes definovány takto:

• podpora preventivních krizových opatření a systému řízení;
• podpora a spolupráce s vojenskými složkami v době míru, během krize a době války;
• zajištění funkčnosti vlády během krize a za války;
• zajištění přijatelné úrovně společenského a ekonomického života během krize;
• podpora a ochrana obyvatelstva během krize a za války.

V České republice pak civilní nouzové plánování představuje souhrn procesů a vazeb, určených zejména k zajištění věcných potřeb státu při řešení krizových situací (všech, včetně obrany).

Připravenosti na krizové situace (v souladu s platnou legislativou) je realizována ve čtyřech úrovních:

• řešení nevojenských mimořádných událostí samostatnou činností složek integrovaného záchranného systému a dalších právnických a fyzických osob;
• řešení nevojenských mimořádných událostí v rámci koordinovaného postupu složek integrovaného záchranného systému v rámci havarijních plánů, bez vyhlášení krizového stavu;
• řešení nevojenských krizových situací, ať řízených z úrovně orgánů krajských nebo ústředních;
• připravenosti na situaci ohrožení státu v souvislosti s vojenským ohrožením s uplatněním plánů k obraně a systému hospodářské mobilizace.

Z uvedeného je zřejmé, že civilní nouzové plánování v pojetí NATO nelze bez zásadních výhrad ztotožnit s definicí slovníku ani pokládat civilní nouzové plánování za synonymum krizového managementu.

Ilustrativní výběr ustanovení právních předpisů dokládá, jakým způsobem je v základních předpisech zakotvena oblast krizového řízení a krizového plánování:

• Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení, ve znění pozdějších předpisů (krizový zákon)
  • § 9 – vymezení obecných povinností správních úřadů;
  • § 10 – speciální úprava Ministerstva vnitra;
  • § 11 – speciální úprava Ministerstva zdravotnictví;
  • § 26 – zabezpečení informačních systémů krizového řízení;
  • § 29 – povinnosti právnických osob;
  • § 31 – práva a povinnosti fyzických osob.
• Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů
  • § 70 – úprava působnosti ministerstva zdravotnictví;
  • f) zabezpečuje jednotné řízení přípravy zdravotnictví k obraně státu.
• Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
  • § 82 – krajské hygienické stanice.
• Zákon č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy, ve znění pozdějších předpisů
  • § 6 – působnost (ústředních) správních úřadů.
• Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích
  • § 29 a § 92 – přenesená působnost vykonávaná kraji.